Cesta z Kannuru

11. - 12. 3. 2013

V pondělí 11. 3. 2013 vstáváme v 6 hodin ráno. Spěcháme na vlak, který nám jede v 7.20 do města Thiruvananthapuram.

Než jdeme na nástupiště, zastavíme se u stánku s občerstvením. Tam jsme si koupili nějaké dobrůtky na cestu. Než nám prodavač vrátil peníze (matika mu asi moc nešla), rozhlížíme se po hale, která se hemží spěchajícími lidmi na vlak, žebráky a taxikáři, kteří nabízejí odvoz… Prohlížíme si i stánek s občerstvením, ze kterého na nás kouká vypasená myška J.



Káva ve vlaku

Na našem nástupišti, jsme byli o dost dříve. Sedli jsme si na lavičku a pozorovali všudypřítomné šváby. S těmi jsme se při naší cestě setkali už několikrát a skoro všude, ale s takhle velkými ještě ne. Zřejmě se má takováto havěť na nádraží velice dobře J.

Konečně přijel náš vlak, tentokrát nastupujeme do vagónu s označením třídy CC ( Chair Class). Tato třída je klimatizována a sedadla jsou uspořádána ve dvou řadách, trochu jako v letadle. Pokud někde mají klimatizaci, jede opravdu na plný výkon a je to někdy i na rukavice. V jedné restauraci měli například nastaveno 18°C. Proto je dobré, si vždy připravit do vlaku nebo autobusu mikinu… Vlakem stále procházeli prodejci s kávou, čajem a dalšími indickými pochoutkami… Koupili jsem si, třeba smažený banán v těstíčku, velice zajímavá chuť…

Cesta z Kannuru do Thiruvananthapuram byla dlouhá 502 km a vlakem trvala 11 hodin. Dorazili jsme tedy okolo 18.40 h, to už byla skoro tma. Měli jsme namířeno na letiště, cestou jsme ještě potřebovali rozměnit peníze. Na internetu jsme si našli, že se Indické Rupie nesmí vyvážet. Takže by nám je už nikde nevyměnili. Spoléhali jsem na letiště. Že tam bude směnárna a při troše štěstí třeba i pár dalších v jeho okolí, které budou mít lepší kurzy. Vzali jsme si tedy rikšu a jeli jsme. Řidič s námi jel snad těmi nejmenšími uličkami ve městě, až jsme se začínali bát, kam nás doveze.

Letiště v Thiruvananthapuram bylo docela maličké. Vystoupli jsme z rikši a šli přímo ke vchodu. Tam stáli dva policisté. Docela přátelsky se nás vyptávali, kam poletíme, odkud jsme a tak… Pak z nich vypadlo, že nás ale na letiště nepustí. Nepustí nás tam proto, že nemáme u sebe letenky… Naše argumenty, že jsme si je koupili přes internet a potvrzení o koupi máme v emailu, s nimi nijak nehnulo. Internet před letištěm také nebyl, tak nám řekli, že nás pustí, až dostanou od naší letecké společnosti seznam cestujících. Ten bude hotov okolo půlnoci… Paráda, takže jsme měli 4 hodiny čas. Okolo letiště samozřejmě nebylo vůbec nic a my byli unavení po 11 hodinách ve vlaku. Směnárna taky nikde.

Domluvili jsme si s řidičem rikši, aby nás odvezl do nejbližší směnárny. Daleko to nebylo, majitel kvůli nám i otevřel, ale moc peněz na výměnu neměl. Vrátili jsme se tedy na letiště, zabrali si lavičku a čekali a čekali a čekali… O půlnoci když nás konečně měli pustit na letiště, seznam stále nebyl hotový, takže jsme čekali dál… Nakonec jsme se dovnitř dostali až 1.30, takže jsme čekali přes 5 a půl hodiny venku, kde nás kousali moskyti a lavičky moc pohodlné také nebyly L …

Asi po deseti krocích od vchodu, stál další policista, který nás kontroloval. Také se mu dvakrát nelíbilo, že nemáme letenky, ale dál nás pustil. Odbavili jsme zavazadla, dostali palubní lístky a pokračovali s vyplněnými papíry k imigrační kontrole. Tam jsme dostali razítka do pasů a na palubní lístky, opět po několika krocích stál muž, který nám tyto razítka zkontroloval…  Dále nás čekala kontrola příručních zavazadel a detektor kovu. Všude cedule s obrázky věcí, které se nesmí dostat do letadla (nože, sklo, výbušniny…) a já samozřejmě u sebe dva zapalovače. No jo, ale já už přes měsíc nekouřím, tak jsme o nich ani nevěděla. Ind se na mě mračil a ukazoval mi knihu, kam si mě zapíše. Potom co otevřel můj pas a viděl tam ty háčky a čárky, napsal do černé knihy hříšníků Lucie J. J.  No nic, po pár dalších, nesmírně důležitých kontrolách razítek v pasech a na palubních lístcích jsme se konečně dostali do bezcelní zóny. Těšili jsme se na obchody, restaurace a směnárny. Obchůdky 3, restaurace 2 a směnárna jedna… Asi proto nás na letiště nechtěli pustit, jinak by jsme se unudili k smrti J. Jinak dohromady všech kontrol od vstupu na letiště až do letadla jsme napočítali 13 J.

Z Thiruvananthapuram jsme letěli do Dubaje a tam jsme přestoupili na letadlo do Prahy. Lety dohromady trvali 12 hodin a do Prahy jsme dorazili v úterý 12. 3. ve 13 hodin. Cesta z Kannuru i s cestou vlakem z Prahy do Českých Budějovic nám trvala přes 40 hodin. To byla pro nás opravdu zkouška…

Kannur, Kerala

28. 2. 2013 - maják

Ve čtvrtek odpoledne, jsme se vydali na návštěvu starého majáku. Je nedaleko našeho resortu a máme na něj krásný výhled z pokoje. Došli jsme k malému stánku, ve kterém se prodávali vstupenky. Jak jsme se dozvěděli, vstupenky v tomto stánku byly určeny na vyhlídku hned vedle. V Indii jsme už navštívili pár míst, jako jsou městské parky, některé pláže nebo různé vyhlídky. Platí se malý poplatek většinou okolo 5 – 20 RPS a platíte za to, že jste na upraveném místě plném zeleně a bez odpadků… Tak to bylo třeba i v Hampí (Indové 10, turisti 250), tam kde se platilo vstupné, bylo okolí památek udržované. Dost smutné, když musí člověk ve své vlastní zemi platit za to, že je chvíli na místě, které není zahlceno odpadky… Smutnější však je, když vám řeknou, že vy zaplatíte několikrát víc, protože jsme turista… Jako se nám to stalo už několikrát a i teď u majáku. Maják stál v docela pěkné zahradě na útesu, shlížejícím na moře. Vstupné pro Indy 10 a pro turisty 25 za osobu + 20 za každý foťák či kameru. Nehledě na to, že v majáku nebylo nic, co by se dalo fotografovat, jako třeba museum, které vypovídá něco o majáku nebo o námořnictví... Takže nechápu za co platit docela přehnanej vstup. Řekla bych, že je to až diskriminující. Rozdělovat lidi na Indy, které nevidíte jinak, než jen odhazují odpadky. Byli jsme dokonce svědky toho jak Indové jí kuře, na stole měli plno talířků s oblohou, omáčkami a prázdné talířky od placek, ale oni bez rozmyslu doslova házeli okousané kosti na stůl.  A na turisty, kteří jsou z domova zvyklí na naprosto jiný standart čistoty, ať už se jedná o ulici či pokoj, nebo restauraci… L Ale i taková je bohužel Indie…

 

 

Bekal, Kerala

21. - 24. 2. 2013

V Karnátace jsme tedy nenarazili na dobré pláže, takže jsme se vydali stále směrem na jih do sousedního státu Kerali. Ve čtvrtek 21. 2. 2013 jsme po dlouhé cestě dorazili na autobusové nádraží ve městě Mangalore, stále ve státě Karnátaka, kde jsme měli přestoupit na autobus do Kerali. Po delším čekání jsme se začali vyptávat okolních lidí a naháněčů z autobusů kdy přijede náš spoj. Nikdo nám nedokázal vysvětlit proč, ale prostě ten den žádný kamkoli do Kerali nejel… Ubytovali jsme se tedy hned naproti nádraží v hotelu. Druhý den ráno jsme pokračovali bez problémů autobusem dál.

Dojeli jsme do města Kasaragod v Kerale. Tam jsme po chvíli blouděním od místních opět zjistili, že na plážích žádné hoteli nejsou. Popojeli jsme tedy o kus dál, do městečka Bekal. Ubytovali jsme v pěkném plážovém resortu Nirvana v takové malé zděné chatičce.Tento resort jsme si předem našli na internetu, tam však ukazovali pokoje za 3837 RPS bez denních tax, to bylo mnohem a mnohem dražší než na místě. Lepší tedy je si přes internet pokoje nerezervovat. Naše chatička měla na zdi zavěšený router, takže konečně pořádný signál Wi-Fi. Hned vedle resortu stála vcelku rozlehlá pevnost, kde jsme nakonec ani nebyli, protože jsme v zde v Bekalu strávili jen dvě noci. Večer se z ní a z nedalekého minaretu střídavě asi po 15 minutách ozývaly modlitby, stále a stále do kola. Pláž byla od nás asi 150 metrů, ale pěkně zanedbaná a s odpadky L. My jsme však měli radost z pořádné Wi-Fi, první noc jsme byli na internetu asi do tří hodin do rána. Už jsme se chystali do postele, když jsme si všimli jedné naprosto černé stěny. Hemžilo se na ní tisíce malých mravenců. Po třetí hodině ráno jsme samozřejmě žádný personál v resortu už nenašli.  Mravence jsme museli vyhnat pomocí našich sprejů proti komárům, překvapivě fungovali i na mravence. Odšoupli jsme si postel ode zdi a s obavami usnuli. Ráno nám pak dal pracovník resortu sprej proti mravencům a další noc již byla bez problémů, ale zůstávat dál už jsme nechtěli. I když nám nabídli, že nás přestěhují. V neděli odpoledne jsme dojeli do města Kannur, nebo také Kannanúr. Tam jsme usmlouvali krásnou cenu na 15 dní v konečně slušném resortu Mascot i s bazénem, snídaní v ceně a také Wi-Fi. Smlouvání je v Indii naprosto všední na pouličních tržištích a bazarech, ale co nás překvapilo tak právě i v hotelích, nebo i ve směnárnách přímo v bankách…

Kumta, Karnátaka

19. - 20. 2. 2013

...pro představu, indické písmo...

V Badami jsme se zdrželi ještě další tři dny. Pak jsme se rozhodli, že bychom si ještě mohli užít indických pláží a vykoupat se zase v moři. Vyrazili jsme tedy opět autobusy, které jsou mimochodem v Karnátace v příšerném stavu. Už dvakrát se nám stalo, že se řidič přecpaného autobusu zvedl a poslal cestující do jiného, protože nemohl nastartovat, nebo se z autobusu ozývaly  příšerné zvuky… Naštěstí to vždy bylo na nějakém autobusovém nádraží. Nevím, co bychom dělali, kdyby se autobus rozbil na cestě mezi nekonečnými rýžovými poli. Mají tady ale mnohem lépe vyřešeno placení autobusu. V Goa ,,naháněči,, vždy když byl autobus dost plný, se prodírali mezi stojícími cestujícími a vybírali od nich jízdné (naháněči proto, že na autobusových nádražích a ostatních zastávkách kde autobus staví, vylezou z autobusu a nahání další cestující vyřváváním cílové stanice autobusu. Mnohokráte se nám to hodilo, není lehké se zorientovat na některých větších nádražích a ještě k tomu když mají autobusy popsány tím jejich písmem… J ). V Karnátace mají naháněči u sebe strojek, ten jim tiskne jízdenky a na nich jsou napsány i kilometry. Horší však je, že oni se tak nevyžívají ve vyřvávání tarasy autobusu. A jejich autobusy i cedule na nástupištích jsou samozřejmě snad v celé Karnátace popsány jejich písmem L, naháněči mají béžové uniformy, takže jsme si vždy nějakého na nádraží odchytili, aby nás správně nasměroval na náš autobus.

V úterý 19. 2. 2013 jsme dojeli do městě Ankola. V našem průvodci o tomto městě psali, že má překrásné pláže, které jsou především klidné. Klidné proto, že je u nich jen málo plážových hotelů a resortů pro turisty. Ovšem jak jsme se dozvěděli od místních, na plážích nejsou žádné hoteli a turisty viděli možná poprvé v životě až nás dva J. Rychle jsme se tedy ztratili před množstvím zvědavých obyvatel, kteří nás přišli okukovat do dalšího autobusu a popojeli o kus dál do vesničky Kumta.  Kumta je malá rybářská vesnička, jak jsme poznali, takže pláže také nic moc. Jinak jsme opět o něco blíže poznali Indy a jejich zvláštní charakter.    

V první řadě jsou Indové nepořádní a s ničím si nedělají těžkou hlavu. To jde vidět na neuvěřitelném množství odpadků, které se válí opravdu všude. Těžkou hlavu si v našem hotelu nedělali ani z toho, že jim někdo zničil sprchu. Zbyla po ní jen díra ve zdi, ze které při zapnutí vytékalo pár kapek vody. Když jsme přišli na recepci s tím, že máme s pokojem problém, protože tam není sprcha, nikoho to nepřekvapilo. Takže o tom museli vědět, ale opravdu je to nějak netížilo. Druhý den nás velice pobavil číšník ve vedlejší restauraci. Už jsme si tak nějak zvykli na to, že se nás číšníci několikrát ptají a ujišťují se, že mají objednávku napsanou správně. Pijeme totiž každý jiné kafe, Honza černé a já s mlékem, velice obtížné pochopit že chce každý jiné… V nápojovém lístku měli vyjmenováno asi pět příchutí milkshaků. Každý jsme tedy chtěli nějaký, číšník moc neuměl anglicky, ale vysvětlil nám, že má jen jednu příchuť vanilku… Chvilku jsme se mezi sebou bavili, jestli si je tedy dáme a pak jsme mu řekli ano, chceme vanilkové. Přes celou restauraci zařval dva banánové. Opravili jsme ho, že jsme si objednali vanilkové. S úsměvem nám opět vysvětloval, že má jen jednu příchuť vanilku. Milkshaky byli ale banánové J a velice dobré. Jinak jsme v Kumtě také viděli překrásně ozdobený obrovský vůz, připravený na chrámovou vozovou slavnost.

Badami, Karnákata

15. 2. 2013 jeskyně

 

Dopoledne jsme se vydali autobusem z městečka Badami do nedaleké vesnice Pattadakal na prohlídku chrámového komplexu, který také patří do seznamu UNESCO. Po příjezdu do opravdu malé vesničky Pattadakal, jsme došli ke vchodu památek ke kase. Tam na nás dost zamračený Ind vytáhl z pod stolu lístky, pro jednoho za 250 Rps. Přesto, že na tabuli bylo napsáno 25 Rps a navíc jsme sebou měli vstupenky z Hampí, kde nás při prodeji ujišťovali, že tyto vstupenky platí na více památek, které jsou rozepsány vzadu na vstupence…  No nic, jelikož tento chrámový komplex není tak rozsáhlý vrátili jsme se do vesničky čekat na autobus zpět.  Pro vesničany jsme byli jako atrakce. Všichni se za námi otáčeli a děti na nás stále pokřikovali Hallo!

Když jsme se vrátili do Badami, šli jsme navštívit jeskynní chrámy a další skalní památky. Procházeli jsme z centra městečka přes trh se zeleninou a ovocem a okolo docela pohledných obydlí domorodců. Před nimi si hrály bosé, polonahé děti, ženy myly nádobí a samozřejmě se zde proháněla domácí zvířata všeho druhu. Nejvíce tu byla vidět malá prasátka s černými dlouhými štětinami, která si libovala v prohrabování se v odpadcích a rochňání se ve smradlavých odpadních kanálech a ve výkalech krav. Nad nimi ze střechy na střechu skákali makakové, houpali se na elektrických drátech a jeden druhého pošťuchovali.   

Začali jsme se škrábat po vysokých schodech, které nás zavedli ke skalním památkám. Upravenou cestou jsme pokračovali úzkou roklí až ke vchodu u Archeologického muzea, odtud zbýval už jen kousek ke chrámu Bhútanátha u vodní nádrže s velice jedovatě vyhlížející zelenou hladinou, ve které ženy z městečka praly prádlo. Na druhém břehu této nádrže se vypíná opět vysoký útes, na kterém jsou z dálky vidět davy lidí. Návštěvníci jeskynních chrámů.

Při stoupání do schodů k první jeskyni, která je zasvěcena Šivovi míjíme houfy opic. Opičky byly na lidi dost zvyklé a taky pěkně drzé, jedna mi ukradla z ruky lahev s pitím. Zavěsila se na ní, až jsme málem ze schodů spadla J. Druhá a třetí jeskyně je zasvěcena Višnuovi a čtvrtá džinistyckým světcům. Třetí jeskyni jako jediná má nápis 587 (po Kristu).

 

...další fotky zde...

 

Hampi, Karnákata

Středa 13.2.2013



Virúpákšův chrám

Vstáváme brzo a v 8:30 vyrážíme do vesničky Hampi zapsané v UNESCO, kde nás čeká celodenní procházka neuvěřitelnými památkami starodávného města. Když vyjdeme z hotelu, troubí a volá na nás rikša, že nás odveze do Hampi. Po dohodnuté ceně 100 Rps nás odváží k prvnímu chrámu, kde celá ta dlouhá pouť začíná. Nabízí nám rovnou i službu, že nás bude převážet na ostatní chrámy, ale to jsme v počátku nepovažovali za důležité. Jdeme ke Virúpákšůva chrámu, který je zasvěcený bohyni Pampě a jejímu druhu Šivovi. Hned u vchodu nás překvapí nádherná vstupní brána s překrásnou věží (50 metrů vysoká gópura a je hlavní modlitebnou v Hampi). Do chrámu je potřeba koupit lístek za 2 Rps, což je velice zanedbatelná částka, ovšem, pokud chce člověk fotit, musí si připlatit dalších 50 Rps za každý fotoaparát. A samozřejmě, jak tomu u chrámů bývá, je potřeba se zout z bot a chodit po chrámu bos. Boty se dávají do velkého botníku, kde je hlídač bot. Vcházíme dovnitř, nevíme, jestli se dívat vlevo nebo vpravo. Nádherný chrám, kde nás obklopují divoké opice, které si docela slušně na turisty dovolují…  Po prohlídce tohoto chrámu pokračujeme výstupem na vedlejší přilehlé památky. Jak se tak pomalu potloukáme po skaliskách nad chrámem, ze zídky spadne 1,5 metru dlouhý had…  Nevím, kdo se bál víc, jestli my nebo ten had. Každopádně já uskočil krok dozadu a Lucce říkal, ať couvne taky. Lucka nic, byla totálně ztuhlá. Naštěstí ten had měl taky strach a zdrhnul dřív, než jsme stihli udělat cokoliv jiného. J Pak se se mnou začala Lucka bavit: “viděl jsi ho, ten byl velkej ?!“ J To byla otázka…   Pokračujeme v prohlídce, ale už nekoukáme jen po památkách, opicích a všude přítomnému bordelu, ke kterému patří i výkaly od zvířat, ale teď už i po hadech. Navštěvujeme ještě malý Kršnův chrám hned naproti krásné nádrže na vodu a několik set metrů od velkého Virúpákšova chrámu. Tento malý chrám, je zdarma a prohlídka tu trvá cca 10 minut. Zde si navíc mimo krásných kamenných památek všímáme pestrobarevných papoušků, kteří zde asi hnízdí.

Nyní řešíme, kam budeme pokračovat dál, protože nemáme žádný další chrám v dosahu. Mylně jsme si mysleli, že si toto ztracené město projdeme pěšky.  Město není spojené a památky jsou kilometry daleko od sebe, takže si bereme rikšu, aby s námi velké památky objel. Za tento okruh chtěl 1000 Rps, ale to jsme ho velice rychle srovnali a domluvili cenu 500 Rps. Prostě to na turisty zkouší. Rikšou nás odváží k malým i velkým památkám. Naším cílem bylo vidět Lotosový palác a sloní stáje. Byla to hned druhá naše zastávka. Jdeme ke vstupní bráně, kde se opět kupuje lístek. Stojíme u okénka a vidím na lístku 10 Rps, tak si říkám, že je to super cena a že si zase zaplatíme i fotoaparát, ať máme nějaké to foto. Když pán přijde, zasedne za stůl a ze šuplíku vytáhne jiný balíček vstupenek kde je už 250 Rps za lístek. Velice rychle jsem pochopil, že 10 je pro Indy a 250 pro turisty. Moc se nám to platit nechce, tohle je dost předražené a očividně jsme nebyli sami, co byli touto cenou zaskočeni. Přicházející turisté se nad touto cenou také pozastavili, ale když už tady člověk je, tak se tam vypraví. Tak jsme zaplatili 500 Rps za 2 lístky a jdeme se podívat. Je pravda, že jako nikde jinde v Indii je tady uklizeno a pracující zaměstnanci. Po prohlídce Lotosového paláce a úžasných sloních stájí jsme nelitovali


Sloní stáje

 zakoupených lístků. Máme před sebou další velký chrám, který je vzdálen dalších asi 12 km.  S rikšou, která na nás vždy čeká, jsme tam za chvíli. Potkáváme pár turistů, kteří si pronajali kola, což je velmi zajímavá alternativa pohybu mezi chrámy. Rikša nás vysazuje u brány, kam on sám dál jet nemůže. Ukazuje nám, že máme jet autem pro turisty nebo jít pěšky ke chrámu. Moc turistů tu není, a tak nechceme čekat a jdeme pěšky. Potkáváme pár lidí na kolech i jdoucí pěšky stejně jako my. Uprostřed cesty se zastavujeme u pěkné nádrže na vodu, kde se osvěžujeme, je tak čistá, že by se zde dalo i koupat, což ani u památek nebývá zvykem. Pokračujeme dál a naproti nám se rozléhá Vitthalův chrám. Zde zjišťujeme, že vstupné je zahrnuto ve vstupence za 250 Rps., takže pro nás zdarma. Vitthalův chrám je zasvěcen Vitthalovi, reinkarnaci Višnua Ochránce, druhého boha hinduistické triády. Za nejzajímavější podívanou považuji otevřenou síň, ve které jsou složitě zdobené pilíře a před chrámem kamenný vůz, zasvěcený Garudovi. Vůz je považován jako svatyně.

 

Večer potkáváme našeho známého z Colvy, herce z amerických, anglických i českých filmů Vladimíra. Rádi ho potkáváme a jdeme společně do parku v Hospetu, snad jediné čisté místo v okolí. Zde se platí vstupné 5 Rps za osobu a u vchodu hlídá policista. Možná proto je tu čisto…  J Při západu slunce začne hrát hudba a z vodotrysků začne proudit voda do rytmu indické hudby. Velice příjemné. Večer zakončujeme nákupem banánů a hroznového vína. Zde se nám velice poštěstilo, protože trs banánů za 30 Rps kilo vína za 50 Rps jsou skvělé ceny. Další den ráno máme v plánu pokračovat do města Badami.
          ...další fotky zde...

Cesta vlakem z Margaa do Hospétu

12. 2. 2013

V úterý ráno jsme vstávali brzy, abychom stihli vlak do Hospétu v 7.50 na který jsme si ve středu koupili jízdenky. Městskými autobusy jsme se celkem bez problému dostali na vlakové nádraží, které tentokrát bylo neuvěřitelně přeplněno cestujícími čekajících na vlaky. V Margau jsou naštěstí jen tři, dlouhá nástupiště. Chvilku na to co jsme došli na naše nástupiště, přijížděl nám vlak.

Chtěli jsme si zakoupit jízdenky ve třetí třídě, ale ta už na nás nezbyla, takže jsme dostali Sleep třídu. Tato třída je o něco horší než jsme chtěli, ale je velice slušná, není tam klimatizace, ale nespočet větráků a je velice důmyslně vymyšlena. Ve vlaku jsou očíslovaná sedadla, maximálně na jedné lavici sedí tři lidé a naproti nim také tři. Každý z těchto tří lidí má své vlastní lůžko : 1. hlavní sedadlo, na kterém přes den sedí s dalšími dvěma cestujícími,  2. z opěradla si druhý cestující vytvoří druhé lůžko, 3. a třetí cestující má lůžko nad ním které je pevně zavěšeno na svém místě, tato místa jsme měli my. Jediné mínus bylo, že jsme neviděli z okna L tak snad příště. Další sedadla byla jetě u vedlejšího okna. Ta se dala rozložit tak, že cestující měli natažené nohy na společném prostoru. Seděli přímo u okna a vedle byla už jen ulička, takže souseda měli jen naproti a nad nimi bylo lůžko pro dalšího člověk.

Ve vlaku s námi cestovali velice milý, hluchoněmí indičtí manželé. Vyptávali se, odkud pocházíme, kde jsme všude byli a kam se ještě chystáme… Poradili nám, že v Hampí kam se zítra chystáme, nemáme vynechat archeologické muzeum a také nám, přesně vysvětlili, na které zastávce máme vystoupit (značení zastávek je tu mizerné a na víc jsme pořádně neviděli z okna).

Ve vlaku stále procházelo mnoho prodavačů občerstvení, ať už ovoce, nápojů nebo také indických specialit a samozřejmě s jejich tradičním čajem a kávou. Lidé nic moc nekupovali, protože většinou na dlouhou cestu byli vybaveni vlastním jídlem. To si připravovali na talířky a nabízeli jeden druhému. My jsme si jednu z indických pochoutek zakoupili, byla skvělá J.

Do Hospétu jsme dorazili v 15.00. Vymotat se z nádraží chvilku trvalo, protože na této zastávce vystupovalo mnoho dalších lidí, převážně turistů. Hotel jsme si našli poměrně rychle a za dobrou cenu. Oproti Goe je to docela rozdíl, Goa je totiž nejdražší stát z celé Indie.

 

Margao, karneval

10. 2. 2013

V neděli dopoledne jsme vyrazili autobusem do Margaa, kde by měl probíhat velkolepý goanský karneval. Karneval probíhá tři dny od 9. do 11. 2. Po tyto tři dny a tři noci se v celé Goe nepřetržitě slaví a tančí, největší oslavy karnevalu se samsřejmě odehrávají v hlavním městě Goa v Pandžimu.. Představitelem tohoto veselí je král karnevalu „Král Momo“.

Karnevalové oslavy se datují do doby téměř před 500 let, kdy Goa byla kolonie Portugalců. Mimochodem kultura velkolepých nekončících oslav byla zpočátku populární ve starověkém Římě a Řecku, která se stala později stejně slavná ve Španělsku a Portugalsku. Proto když byla Goa kolonizována Portugalci, oni představili karneval Goe. V těchto dnech karneval měl velmi portugalskou podstatu. Stopy portugalštiny jsou tam do dnes, karneval je jedním z nejvýznamnějších událostí s celého státu Goa. Na tento karneval se sem sjíždí podívat lidé z celého světa.

Do Margaa jsme přijeli asi v 11 hodin dopoledne. V centru kde jsme vystupovali, byli přípravy na karneval v plném proudu. Všude se leskly zavěšené konfety a praporky. Stavělo se ještě a zdobilo velké pódium. Hlavní jednosměrná komunikace v centru, se  táhne okolo botanické zahrady a pak dál až k autobusovému nádraží. Okolo ní byly postaveny z bambusů zábrany, aby pak mohl průvod bez problému procházet. Karneval měl začínat až okolo třetí hodiny tak jsme se šli projít malými uličkami Margaa, kde jsme na razili na „Novou tržnici“. Tam se prodává snad vše, na co si člověk vzpomene. Obchody jsou tam na sebe tak namačkané, že pro zákazníky zůstala mezi nimy jen malá ulička, kde se stěží vyhnou dva lidé. Obchůdky jsou stavěné, jak to zrovna trhovce napadlo, takže je to docela bludiště. Vyšli jsme z tržnice asi 4 různými východy a ani jeden nebyl ten, kterým jsme vešli. J Na tržnici můžete, mimo jiné najít i ordinaci lékaře, nespočet směnáren a podle pachu i řeznictví, kde prodávají skvělé a velmi ostré klobásky.

Po procházce jsme si sedli do botanické zahrady a sledovali, jak se pomalu dokončuje výzdoba pódia a zkouška zvukového zařízení. Pomalu se zahrada a chodníky začínali zaplňovat lidmi. Množství policistů a policistek pak odklonili dopravu a usměrňovali davy návštěvníků. Karneval měl sice začít ve tři, ale průvod vyrazil až ve čtyři.

V čele průvodu na voze jel král Momo a za ním již pokračovali roztodivné barevné vozy s tanečníky v maskách. Hodně vozů představovalo historii a kulturu Góy. Jako například rybáři, ženy na rýžových polích, pasáčci vodních buvolů, pletači košíků, sběrači kokosů atd. … Ale i třeba reklamní vozy, nebo vozy protestující proti kouření, také tam byl vůz, který podporoval trest smrti, reagoval tím na nedávnou událost znásilnění a následnou smrt dívky zde v Goa. Karnevalový průvod trval tři hodiny, po celou dobu byl provázen hudbou linoucí se z reproduktorů u pódia a další hudbou z reproduktorů na alegorických vozech (někdy docela chaos J). Karneval byl zakončený krásným ohňostrojem.

Centrum po skončení průvodu bylo přeplněno lidmi, kteří mají namířeno každý na jinou stranu.  Autobusem zpět do Colvy, kterým jezdíme tak 20 minut jsme jeli asi hodinu. Byl tak neuvěřitelně přeplněný, že je neuvěřitelné že jsme vůbec dojeli. V autobuse je 27 míst k sezení + mají uvedeno 12 míst na stání. Normálně ale stojících cestujících v autobuse bývá tak o 10 víc a po karnevalu jich bylo tak minimálně o 20 víc J. 

 

 

 

 

 

...další fotky karnevalu zde...

 

Margao, Goa

6. 2. 2013 - rezervace jízdenek

Ve středu ráno jsme opět jeli autobusem do Margaa a šli jsme si zarezervovat jízdenky na vlak do města Hospét ve státě Karnátaka. Protože v Indii jsou neustále vlaky narvané k prasknutí, ostatně jako všechno další, mohlo by se nám také stát, že bychom přišli na vlak a jízdenky už nekoupili, protože by byly všechny vyprodané. Takže na delší vzdálenost vlakem si je musí člověk rezervovat, jak nám poradil náš český soused Vladimír. Mělo by to jít i přes internet, ale to jsme nezkoušeli.

Na nádraží jsme si našli rezervační kancelář, kde byly tři dlouhé fronty, které se vůbec nehýbali. Vyplnili jsme jakýsi formulář, který je podle mě na nic ... Tak po půl hodině co jsme se konečně dostali k okénku, nám stejně pán oznámil že máme formulář špatně. Chtěli jsme jet vlakem v pondělí, ale vlak buď v pondělí nejede, nebo je plný (pánovi za přepážkou nešlo rozumět). Takže jsme mu řekli, že chceme jet v úterý, on se zeptal, jestli můžeme jet v 7.30 a bylo...nechápu na co tedy ten formulář je, ale vyplnit se musí a úředníci za přepážkou si pak asi připadají důležitěji J . Jízdenky do Hospétu (asi 350 km od Margaa) nás oba stáli 400 RPS. Od Vladimíra jsme se dozvěděli, že důchodci mají ještě 50% slevu.

Ve vlaku je několik tříd, každý vlak má několik vagonů takto rozdělených. My jsme si chtěli koupit 3. třídu, ale pán nám řekl, že je už pouze Sleep třída.

Jinak u té rezervační kanceláře jsou na stěnách vypsaná čísla vlaků, jména zastávek a cena za jednotlivé třídy, což je skvělé, ale náš Hospét jsme tam stejně nenašli J… Jízdenky jsme koupili a teď jen čekat a těšit se na úterý J

 

Chrám Šrí Mangéš

4. 2. 2013

             Dnes jsme se jeli podívat do chrámu Šrí Mangéš. Vyjíždíme v 9:00 z autobusové zastávky přímo naproti našemu Guesthousu BENEMA. Cesta do Margaa, cca 20 minut, pak přesedáme na bus do Pondy, tam se jede okolo 45 min. Ponda je menší město, kde je potřeba si dát pozor na to, že má 2 hlavní nástupní a výstupní stanice. První je přímo v centru na jedné z hlavních tříd a druhé je kousek za městem, kde je autobusové nádraží. Zde se řídíme tím, že jedeme na konečnou a vystupujeme správně na hlavním nádraží, odkud nám jede spoj přímo ke chrámu Šrí Mangéš. Naproti zastávce je vidět krásná vstupní brána. O pár set metrů dál je překrásný chrám z 18. Století zasvěcený Šivovi. Hned u vchodu je větší vodní nádrž, za kterou je vidět úžasná 7 patrová lampová věžička. Ženy by si měli vzít delší sukni, aby jim nebyly vidět kolena. Zajímavé, ale je to tak. U vstupní brány jsme se vyzuli z bot a dál pokračovali přes kontrolu. V chrámu se samozřejmě nesmí fotit, takže pěkné  lustry uvnitř chrámu jsme “blejsknout“ nemohli. Vše okolo ovšem už vyfocené máme. J Obrovské dřevěné vozy, které při slavnostech jedou v průvodu městem a táhne ho až 200 lidí. Prohlídka je bez průvodce, je poměrně krátká a rychlá. Po 20 minutách okolo chrámu vyrážíme na další zajímavou památku a to do vesničky Khandépar, kde jsou poblíž Hinduistický skalní jeskyně.

          Od chrámu Šrí Mangéš se musíme vrátit zpět do města Ponda, kde přesedneme na jiný autobus, který nás zaveze do vesnice Khandépar. Cestování busem je tu tak jednoduché…  J Nic tu netrvá dlouho a během několika minut jedeme k cíli. Když jsme vystoupili uprostřed opravdu malé vesnice, ptáme se místních na jeskyně. No, a máme tu velký problém. Nedokážeme se domluvit, co vlastně chceme, kam chceme jít. Nerozuměli slovu „Cave“ (jeskyně). Paráda. Když jsme se zeptali třetího a pořád nic, zabalili jsme to a šli zpátky k zastávce autobusu. Bohužel jsme si udělali malou zajížďku, ale to se stává. Bus jede opět během 2 minut. Frčíme zpátky do Colvy. Cesta celkem trvá asi 1,5 hodiny. Pro představu, tento výlet stál jen jízdné za autobusy, za chrám se nic neplatilo a přišlo to pro 2 lidi celkem na 160 RPS. V přepočtu 60 Kč. Je skvělé tu cestovat busem, když i vzdálenosti 30km stojí pár korun a autobusy jezdí častěji jak MHD v Českých Budějovicích. A nacpané jsou stejně. J

 

 

 

 

Benaulim, Goa

3. 2. 2013

ty malé tečky jsou ty krabíci

Neděle je svátek a téměř všechno má zavřeno. Kromě trhovců u pláží… Krásný slunný den jsme strávili příjemnou procházkou po pláži, po které jsme došli do dalšího plážového městečka Benaulim. Na pláži je toho tolik k vidění. V dálce malé i obrovské lodě. Vodní sporty jsou zde jen na několika místech, ale vidět je, to je možné snad z celé pláže. Asi nejvíce nás zaujali krabíci, kteří se tu prohánějí ve velkém na okraji moře. Také jsme našli dost velkého kraba, myslel jsem, že není živý a tak jsem ho šel popostrčit… jako velký machr…  J… Kurňa, to jsem se lekl, když jsem se ho dotkl a on popoběhl. Byl už to docela pěkný macek. Dnešní odpoledne jsem vegetarián, takže si ho k obědu brát nebudu. J Všude se něco děje, hra s kraby, hadi bez hlav uprostřed pláže, smečka psů, co tu blbne, rybáři vybírající úlovek ze sítí a samozřejmě nesmí chybět ani koupačka v moři. Najednou jsem u velkého resortu v Benaulimu. Pláž pokračuje kilometry dále, ale my se vracíme kousek zpět na kávu do jedné z plážových kaváren, kde údajně mají Free WiFi. Měli, první kavárna široko daleko s internetem. Po kávě jdeme do centra města, kouknout, co tu najdeme zajímavého a pak razíme domu. Dnes se těšíme na večeři, je neděle a i my turisté budeme mít speciální večeři, HOVĚZÍ s brambory. J A pak že tu nebudu mít maso… J Naši domácí Benedikt a jeho žena Ema jsou totiž katolíci, jako mnoha Indů v Goa. Gou měli totiž velice dlouho pod svou nadvládou portugalští kolonizátoři. Takže Ráďo z ČPP ČB, máš smůlu… J

 

...další fotky zde...

 

Colva, Goa

1. 2. 2013

V pátek ráno jsme vyrazili z hotelu na autobusové nádraží v Margau. Autobus do Colvy jsme našli celkem rychle, jízdenka pro oba opět stála 20 RPS J.  Colva je od Margaa vzdálená asi 10 km, ale autobus nás vozil po maličkých uličkách a cestičkách okolo celého města, docela hezká projížďka… Do Colvy jsme dorazili asi v 11.30 na jakési náměstí, okolo kterého byly stánky s nejrůznějším zbožím a restaurace nabízející typická Goajská jídla. Hned o kousek dál se táhla snad nekonečná pláž s bílým jemným pískem.

Po chvilce bloudění jsme potkali přátelského postaršího Inda Benedikta, který nám nabízel ubytování ve svém domě (BENEMA Guest House) . Jednu noc za 400 RPS, parádička J. Zařídil nám zadarmo odvoz do svého domu a ukázal pokoj. Nabídl nám také, že jeho žena nám může každý den uvařit snídani a večeři. Zaplatili jsme si tedy 10 dní. Při vyplňování formulářů k ubytování zjistil, že jsme z České Republiky a s radostí nám sděloval, že hned vedle našeho pokoje bydlí muž také z ČR.

Po ubytování jsme vyrazili do města na pláž. Pláž byla krásná a mnohem čistější než v Anjuně a opět plná ruských turistů. Když jsme se vrátili z pláže, náš český soused už byl také na pokoji, tak jsme se šli seznámit. Vladimír, tady v Colvě a vůbec v Indii byl už po několikáté. Je to takový světaběžník. Umí také velice dobře anglicky, protože nějakou dobu žil v Kanadě. Ukázal nám státní obchůdek nedaleko našeho ubytování, kde jsme druhý den nakoupili zeleninu za neuvěřitelný pakatel (takže nás do teď prodejci ovoce a zeleniny pěkně obírali L). Také nám ukázal další pláž, ještě mnohem čistší a klidnější a také se s námi podělil o plno poznatků ohledně cestováním vlakem atd. …     

 

Margao, Goa

31. 1. 2013

           Dnes jsme odjeli z Anjuna Beach. Vstávali jsme na budík v 8:00 a než jsme se vypravili na cestu, museli jsme si dobalit zbytek věcí, který jsme ještě ráno potřebovali. V 8:20 jsme byli směrem do města na autobus. Taxík s Anjuny do Mapusy stojí průměrně 250 RPS, ale to chceme ušetřit. Jezdit taxíkem se pořád nedá.  Vzdálenost 12 km. Procházíme okolo zavřených stánků. Město se okolo 8:30 začíná teprve pomalu probouzet a trhovci připravují své stánky. Mají okolo toho docela dost práce. Takhle brzo ráno tu stojí i velice málo taxikářů, takže místo 15ti pokřiků „taxi“ jsme si vyslechli jen dva. Přišli jsme hned na první zastávku a točnu autobusů, kde žádný nestál a tak neváháme popojít ještě asi 200 metrů, kde je další zastávka s tím, že si koupíme cestou vodu na pití. Z dálky vidíme autobus na zastávce, asi je to spoj z Vagatoru, který jede taky do Mapusy. Paráda, nemusíme ani čekat. J Posadíme se v autobusu hned za řidiče, batohy nám hodí výběrčí peněz do prostoru k řidiči. Cestou se pomalu autobus zaplňuje, pak teprve výběrčí vybírá jízdné. Za 2 lidi platíme 20 RPS. Považuji to za skvělý zážitek jet přeplněným autobusem plný indických studentů. Po 20 minutách jízdy jsme na hlavním autobusovém nádraží v Mapuse.

             Hledání autobusu do Panjimy nebyl naprosto žádný problém. Vystoupili jsme z busu z Mapusy, ušli asi 15 metrů a už nás výběrčí naháněl do busu směr Panjim. Bomba. Co víc si přát, než nečekat na spojení. J Tady asi žádné jízdní řády nemají a ani nepotřebují. Jakmile se bus vyprodá, odjíždí. Otázka několika minut. Tyto trasy nejezdí autobus jako u nás, ale asi tak o třetinu menší. Takový minibus. Ovšem na sedadle pro dva lidi, sedí tři. J takže stejně jako u nás sedí okolo 40 lidí. J plus samozřejmě ulička, která je též do posledního místečka zaplněná. Cesta je dlouhá cca   13km a opět jsme platili jen 20 RPS. Krásná cena za 2 lidi. Opět jsme po 20 minutách jízdy na místě. Hlavní nádraží Panjim.

           Panjim je hlavním městem státu Goa. Na obrovským nádraží teď musíme najít bus do Margaa. Řidič předešlého busu se nás ptal, kam jedeme. Odpověď zněla Margao. Ukázal nám, kam máme jít. Všude byla hrozná spousta busů směřující do všech koutů tohoto malého státu. Cestou okolo obchůdků si kupujeme konečně tu vodu na pití. 20 RPS je naprosto běžná cena za litr vody. Prodavače se ptáme, kam jít na ten správný bus, ukazuje nám pořád stejným směrem. Kam až to proboha vede?  J Opravdu je to veliké nádraží. Už jsme se přiblížili. Autobus tu (jak jinak) už stojí. Tady se ovšem musí koupit jízdenka v kamenném stánku. Vystáli jsme malou frontu, koupili 2 lístky do města Margao, cena opět přijatelná, jen 60 RPS. Sedneme si za řidiče a čekáme. Za 5 minut vyrážíme, bus se zaplnil velice rychle, ale tentokrát už nikdo nestojí a bus je vyprodán do posledního místečka. Čeká nás 35km. Cesta trvala asi 50 minut.

         V Margau máme již rezervovaný hotel Surya Palace v ulici To Ponda. Časově jsme na tom velice dobře, takže není kam chvátat a zbytečně utrácet za taxi, a tak vyrážíme pěšky do hotelu. Z nádraží do hotelu nám to trvalo cca 20 min. Procházeli jsme okolo nějaké tržnice, kde zpracovávali ryby. Hodně ryb. J Taky hrozný zápach. J Rybina no. Také jsme procházeli okolo velikého stadionu. Asi na criket. Docela bych se šel podívat na nějaký zápas. Jinak až tak nic zajímavého Margao nenabízí. Určitě tu bude ještě nějaká ta fontána a možná nějaký chrám, ale na to se podíváme na hotelu do průvodce a uvidíme, zda někam do města vyrazíme nebo jestli to bude jen přestupní město. Hotel nacházíme zcela bez problémů. Po sprše (teče jen studená voda) jdeme do blízkého okolí najít restauraci a konečně se najíst. Těch restaurací tu moc není.  Zbytek dne jsme strávili na pokoji, na večeři si zašli do restaurace v hotelu. Prostě klidný a pohodový odpoledne. Zítra pokračujeme směrem k plážím Colva a Benaulim.
 

Anjuna, Goa, bleší trh

30. 1. 2013

Každou středu se v Anjuně koná proslulý trh, na který se sjíždí prodejci ze všech koutů Indie, aby zde nabízeli cokoli od batiky, stříbrných šperků, kašmírových šátků, koření až po modlitební mlýnky. Jelikož sem do Goa jezdí mnoho Ruských turistů i na trhu bylo plno nápisů azbukou i prodejci obstojně mluvili rusky…taková malá ruská čtvrť J